Můj životní příběh začal vlastně až v dospělosti. Dětství jsem měla relativně klidné a v pohodě, i když se naši v mých 10 letech rozvedli. V prváku na střední jsem začala chodit do turisťáku. Jezdili jsme, kde se dalo, většinou jsme spali ve stanu nebo pod širákem, u nás i v zahraničí. Být v přírodě byl pro mě neskutečný balzám na duši. Vracela jsem se z úplně jiného světa, kde jsem nic z toho obyčejného běžného života neřešila. Neskutečně mě to nabíjelo. Často jsem organizovala výlety, akce, což dělám do teď, pro partu přátel, buď hory nebo dovolené, prodloužené víkendy…  Organizování, plánování mě tedy vždycky bavilo a naplňovalo, a proto to dělám ráda dodnes. A když to vše dělám s lehkostí, a s nadšením, tak to pak jde samo. Nerada něco tlačím, nemusí být vše pevně naplánováno, mám ráda, když se necháváme vést a přizpůsobujeme se okolnostem (ať už počasí, trasa cesty… apod.), pak mi to přijde ještě jako dobrodružství. Protože i o tomto je svoboda.

 

A tak nějak šel čas, já se vdala a narodil se nám syn Ondra, po skoro 6 letech dcera Lucka, která od narození měla vrozenou srdeční vadu… A pak se přidala ještě další vrozená vada střev a ve dvou a půl letech umřela. Krutá rána, možná nejtěžší, co se člověku může stát… možná jsou ještě těžší situace, nevím… Vůbec jsme to nečekali a ani jsme o této vadě nevěděli, zaměřovali jsme se všichni jen na srdce a plíce… A já už když se narodila, jsem se snažila jí pomoct jinou cestou než cestou klasické medicíny, čistili jsme její orgány Joalis kapkami, využívali jsme i čínskou medicínu… Moc dobře jsem věděla, že i výroky některých pánů doktorů můžou velmi negativně působit na batole, které s tím nemusí vůbec souhlasit a dá to najevo třeba šíleným kašlem… Začala jsem se zabývat více eso věcmi, já sama jsem si čistila vše, co bylo potřeba. Také jsem nějak víc začala věřit v anděly, vesmír, Boha, že vše je tak, jak má být a je něčím vedeno, a to že je ten „osud“. A pak přišla její smrt. Byla to obrovská rána. A když mi kamarádky říkaly, že si to nedovedou představit, tak jsem nechápala, proč by měly, když se to neděje jim, ale mně a říkala jsem jim: „to si ani nepředstavujte, protože se Vám to neděje, tak proč byste si to vůbec měly představovat?!?“ Už tehdy jsem asi intuitivně věděla, že přemýšlením nad něčím, co nechceme, bychom si mohli něco podobného přitáhnout… No, ale já jsem najednou nevěděla, co budu bez ní dělat?! Vždyť přece bez ní nemůžu žít…?! Ale mohla jsem, svět se totiž nepřestal točit a život šel dál… A já se nezhroutila, nepotřebovala brát antidepresiva, jen přírodní tabletky nebo kapky na zklidnění v úplném začátku. No ale i tak - co teď, jak to přijmout, co mám dělat? A do toho se mi dostaly do rukou různé knížky o životě po smrti, o vztazích duší, o osudech duší, o životech před životem apod. A já pochopila! Bylo to jako prozření! A to mi pomohlo! Já jsem pochopila, že než se sem narodíme, tak víme, co nás v životě čeká a jsme na to připraveni. Dá se to pochopit jako karma. V předchozím životě se nám něco stalo, a v tomto to máme třeba napravit, nebo naopak jsme něco špatného způsobili a v tomto životě se nám podobná věc má stát, abychom zakusili i pocity z té druhé strany. Bylo to najednou jasné jako facka, jasně, že si vybíráme rodiče, než se narodíme, právě proto, aby nám poskytli tu potřebnou učební látku a my se mohli skrze to se učit, růst a dojít k tomu vnitřnímu štěstí. Takže jsem si uvědomila, že i my s manželem jsme věděli, že se nám toto dítě narodí, že nebude zdravé a věděli jsme i to, že umře. A já asi vypadala jako blázen, ale já jsem se z tohoto pochopení radovala, protože se mi nesmírně ulevilo, že jsem to věděla a šla do tohoto života s tím, že se mi to stane, ale že to zvládnu!!! Samozřejmě jsem její smrt nepřijala hned, i když jsem si to myslela, dál jsem chodila k léčitelkám, terapeutkám a snažila se pochopit… A pak u jedné jsem zjistila skoro po roce a půl, že to stále ještě nemám zpracované, a že je potřeba malou odevzdat Bohu a už ji pustit a nedržet ji tady. Protože její duše se chce uzdravit v nebi, aby se zase mohla jednou narodit. Tak je to se všemi, kdo umřou. Můžeme je oplakávat a truchlit, ale není na místě, aby to trvalo příliš dlouho a my jsme je tím naším pláčem zatěžovali a drželi je tady. Protože jim je už lehko, vrací se domů do nebe. Nelpěla jsem ani na hrobě a pohřeb byl v barevných šatech a s veselými písničkami, protože pro mě to byla oslava jejího odchodu do nebe! Ale neznamená to, že bych si už nikdy nepobrečela. Zrovna teď, když to píšu, brečím jak amina a moc na ni myslím… Ale vím, že si na ni můžu vzpomenout, kdy chci, můžu se s ní spojit a nemusí to být zrovna na dušičky. No a tak díky tomuto pochopení jsem přijala, že vše se opravdu děje, tak jak má, že nic není náhoda a každá zkouška nás má posunout. Není zkoušky, kterou bychom neměli zvládnout a na každou otázku je odpověď, stejně jako na každý problém je řešení.

​

V té době jsem se taky začala trošku dostávat z nějakého spoutání, za které jsem si samozřejmě mohla sama a mám tím na mysli manželství. Samozřejmě s odstupem času si moc dobře uvědomuji, že jsem se do této role neschopné oběti stavěla sama a vše si brala příliš osobně. Ale na druhou stranu jsem se posouvala, začala chápat, vlastně jsem se i radovala a dokázala být šťastná i bez Lucinky. Najednou jsem v tom vztahu nemohla být, nebylo mi v něm dobře. V té době jsem si říkala, že bych se chtěla naučit řídit (řidičák jsem sice měla od 19 let, ale nejezdila jsem), a přestože to pro mě byly strašné nervy a říkala si, že to nemůžu zvládnout, abych zkoordinovala ruce a nohy, jsem se přihlásila do autoškoly na cvičné jízdy a začala. Moc mi to nešlo, občas jsem jela s manželem, ale to mě akorát stresovalo. Pořídili jsme auto, ve kterém jsem mohla jezdit sama a trénovat… Trvalo to, ze začátku jsem byla velmi vystresovaná, žaludeční neuróza byla vždy jistá. Ale časem a cvikem je to lepší a lepší a už jezdím jako širón. No jasně, ne jak někdo, kdo řídí 20 let nebo chlap, který to má nějak víc v krvi, ale už se nebojím a troufnu si i do hor a sama. Po čase jsme se s manželem rozvedli, ale jsme dál přátelé a nemáme problém jet i na společnou akci. A k tomuto rozhodnutí mi pomohla i moje mamka, která v té době už byla pod vládou Alzheimerovy choroby, která byla v raném stádiu, ale já si uvědomila, že ona se do této nemoci taky dostala sama, protože neřešila její vztah se svým partnerem. Ona byla vlastně nešťastná, i když to navenek vypadalo, jak šťastná je. Viděla jsem se v tom jejím vztahu, jako bych to byla já a já takto dopadnout nechtěla. Takže opět kruťárna – moje mamka mi vlastně ukazovala – takhle, Evi, ne!, dělej s tím něco, ať nedopadneš jako já, protože já na to nemám a radši se zavřu do alzheimerovské bubliny a nebudu nic vědět a nebudu nic řešit… Jsem jí za to nesmírně vděčná. 

​

Pak jsem měla nový vztah, s dlouholetým kamarádem. Víte, já věděla někde tam v podvědomí, že to není vztah pro mě, že to nebude do konce života, a stejně jsem do toho šla a zamilovala se a byla šťastná a milovaná… Jenže opět se ve mně probudilo to, jak jsem neschopná, nešikovná, hloupá… Ojoj, to byla zase bolest, kterou jsem si dokázala zase způsobit mým myšlením o sobě samé, opět jsem si brala vše šíleně osobně a byla přehnaně přecitlivělá, prý. Já se za tu svou citlivost styděla a snažila se ji maskovat, jak se dalo… což jsem pak zjistila, že je špatně, že máme být autentické, zranitelné, aby chlapi cítili, že nás mají chránit a pečovat o nás. Začaly se projevovat rozdíly mezi mnou a partnerem, dalo by se říct, že jsem cítila, že nejsme kompatibilní. A tak mě to stálo dlouho přemýšlení a rozhodování a nevědění, co mám dělat… Až to najednou přišlo a zapadlo to, teď, rozejdi se s ním. Trvalo to, než jsem k tomu dospěla… ale vše má svůj správný čas a já se s ním tedy rozešla. A uvědomila jsem si, že jsem tímto vztahem musela projít, abych si opravdu uvědomila, že se nechci takto neschopně cítit, abych získala tu svou sebe-jistotu a sebe-důvěru, abych si uvědomila, jakého chci partnera a co od života chci. A za 3 týdny na to mi umřela mamka. Ale protože už mám zkušenosti s odchodem milované bytosti, věděla jsem, že už je její čas. To jsem jí také říkala, že jakmile bude chtít jít, ať jde, že my to tady zvládneme. A víte co? Zrovna dnes, když toto píšu, má narozeniny, teda by měla - je totiž 3.ledna. Oplakala jsem ji moc. Ale protože už skoro 2 roky byla ležící a „nefungující“, tak já se s ní vlastně loučila průběžně… už jsem za ní nemohla chodit a svěřovat se jí a nechat si poradit… Ona vždycky věděla, co dělat, jak se k věci postavit, kdy vytahovat kalhoty a kdy ještě ne, protože brod je ještě daleko. Byla úžasná a dala mi toho moc! A když byl pohřeb – víte jaký byl? Opět veselé písničky, které milovala, její milovaná dechovka taky zazněla a já měla proslov! Tak to byla teprve pecka a diskomfort, já, která neumím mluvit na veřejnosti a to ještě ve velmi citlivé a emoční situaci… Sepsala a přečetla jsem proslov o jejím životě, o tom jaká mamka byla a co nám dala a na závěr ji zvládla poděkovat! Tak to byl panečku výstup z komfortní zóny! Uffff! A povedlo se! Všichni říkali, že to bylo přesně o mamce, taková jaká byla! Což byla pro mě pocta! Proto říkám, že výstup z komfortní zóny je sice nepříjemný a někdy velmi těžký, ale pak Vás to neskutečně posílí, dodá sebedůvěry a hlavně víte, že příště zvládnete cokoliv.

​

V době, když jsem byla s Lucinkou na mateřské, jsem si také uvědomovala, že jsem úplně zapomněla zpívat a zjistila jsem to jednou v autě, když v rádiu hráli jednu z mých oblíbených písniček a já zpívala z plna hrdla (to jsem ještě neřídila) a mně to tak moc dělalo dobře na duši, že jsem se až zarazila a říkala si, proč já vlastně vůbec nezpívám??? A takových věci, které jsem dělala ráda, bylo víc. Když cítím, že mi to dělá dobře, třeba mě pozvedá na duchu divadlo, koncerty, společná setkání s kytarou, u ohně, tak to vše vyhledávám, protože tam se cítím sama sebou a opět mi to dodává vnitřního klidu a energii. A to se týká i přírody, i s dětma jsme hodně jezdili ven, většinou na chaty nebo chalupy, ale teď se k tomu vracím čím dál tím víc, zase ven pod širák, užívat si tu svobodu venku… A protože je to opravdu síla, tak bych Vám to chtěla ukázat a přivést Vás k tomu, kdo to neznáte a chcete to zkusit, ale sami se třeba bojíte.

​

Přeji Vám všem, abyste si ze svých životních zkoušek a zkušeností vybrali vždy to, co Vás posouvá dál, abyste se netrápili a mohli se radovat ze svých krásných životů.

 

S láskou, Eva Nováčková