Toto zpívá Marie Tilšarová ve své písničce – Teď je správný čas.
Tak zvedni zadek a jdi do toho, přestaň se ptát, jestli je pro koho, no přece pro sebe, pro sebe, pro SEBE!
Znáte to, ne? Když něco chcete, tak pro to uděláte maximum,
nebo se o to aspoň pokusíte, věříte, že to vyjde, že to půjde, a hlavně vás žene ten motor, že to děláte pro sebe, proto aby vám bylo dobře, proto abyste získali sebedůvěru, sebejistotu… Někdy ale naopak stagnujeme a neděláme nic, to je taky dobrý si uvědomit, že to rozhodnutí, nebo změnu, posun, opravdu děláte jen a jen pro sebe a pak vás to možná nakopne ten zadek fakt zvednout a vykročit.
Přemýšlím teď o tomto tématu i s ohledem na „mé“ babské víkendy a vandry. Rozhodně nechci a ani nebudu nikoho tlačit, přemlouvat, aby se mnou jel. To je přesně to, jak to musí člověk chtít, buď chce a dokáže nebo nechce a to je taky v pořádku.
A tak teď po uplynulém víkendu myslím na naši kamarádku, která se po 25 letech rozhodla na vandr jet…. A chtěla moc, dojela by za náma i na Moravu, ale protože jsem vandr namyslela do Posázaví, tak to neměla z Prahy zas tak daleko, vyrazila a sama! Klobouk dolů, protože i to je pro někoho diskomfort a sám by nejel. Připojila se k nám a mohly jsme vyrazit. Věci měla perfektně nabalené, něco malinko navíc, ale to teď už po zkušenostech ví, že příště brát nemusí, že každé deko se přičítá a na zádech pronese. Trošičku si sáhla i na dno svých fyzických sil, ale i to teď ví, jak tomu předejít, třeba i víc pít a dát si na parným sluníčku něco na hlavu, ale hlavně – ona i přes toto nepříjemno, řekla, že příště jede zase a napsala mi takovýto komentář na Facebook. A to všechno protože CHTĚLA!
Když svět je ještě v pořádku, a kytky stále ještě kvetou, když nohy se nám po cestách jedna o druhou pletou. Když zahřívá tě kamarád a o poslední kapky vody se s tebou dělí, tak se ti prostě nechce na Prahu a rovnou zase do pondělí. Když máš to štěstí vidět stromy, trávu, louky kolem sebe, když podíváš se nahoru a vidíš hvězdy, modré nebe. Když víš, že dokud lítá včela, motýl a mravenci si značí trasy, pak smyslem tvým je už jen asi, žít každý vzácně daný čas a těšit se, až přijde zas, setkání lidí blízkého druhu, do srdce vnese ti barevnou duhu.
A ještě se mi stala jedna taková situace v souvislosti se zvednutým zadkem, kdy jsem v práci zažádala šéfa o něco, co bylo pro všechny ostatní jasný, že to prostě nemůže projít, že to neschválí a nedovolí… ale já šla do toho, i přes to, že mi krapet vzali vítr z plachet a ty se celkem rozechvěly obavama, co když mají pravdu, co když to nepovolí… no a co?! Tak to nedovolí, ale za zeptání přece nic nedám, ne? Buď dostanu do ní nebo po ní…. Dodala jsem si odvahy, trochu posílila svoji skleslou energii a šla do toho! A ono to klaplo, sice tak, že vlk se nažral a koza zůstala celá, ale „kláplo“ to a za to jsem byla na sebe fakt hrdá, že jsem to zkusila, že jsem se nezalekla, nevzala všechny ty strachy kolegů za své a jen protože jsem CHTĚLA!
A když do situací jdeme s touto energií, tak i kdyby se to vymrvilo jinak, než jsme si přáli, tak nám zůstal ten dobrý pocit, že jsme to zkusili a udělali pro to vše, co bylo v našich silách. Stojí to za to. Vždycky!