V jednom mém zaměstnání jsme se s mladými kolegy bavili o tom, co kdo dokázal, vystudoval, nebo v pracovním životě dosáhl. A já zjistila, že takové mety jsem nikdy nedosáhla a řekla jsem, že pro mě je mnohem víc než vysoká škola nebo úspěchy v práci, to že jsem se naučila řídit, že toto je pro mě obrovský posun.
Řízení auta je obrazně řečeno - řídit si svůj život a já se do této etapy pomalu propracovávala… už jsem se začínala vymaňovat z manželských situací a pokoušela si nastavovat hranice. Moc mi to nešlo a v tom dalším vztahu mi to někdy šlo líp jindy hůř… ale čím dál víc jsem si uvědomovala, že já si chci řídit život sama a nenechat se ovládat svými negativními myšlenkami nebo myšlenkami druhých o tom, jaká jsem. Zakoupila jsem si cvičené jízdy a šla na to, podělaná až za ušima. Nervy z autoškoly byly tak velké, že si toho všimla kolegyně a ptala se mě, proč se stresuju, vždyť tam přece mám toho instruktora, který když bude třeba na tu brzdu šlápne a pomůže mi. A já „aháááá“ no máš pravdu a trochu jsem se uklidnila. Pak jsem jezdila s manželem, ale to byl pro mě zase obrovský stres… Pořídili jsme auto, abych mohla jezdit sama. Ale stresovala jsem se pořád, před každou jízdou „motýly v břiše“ k tomu střevní neurózka…. Bylo potřeba to řešit i po mentální stránce, odblokovávala jsem bloky na kineziologii i jinými metodami. A neslo to ovoce, zlepšovala jsem se, a musím říct, že mě to konečně baví. Když mi kamarádky říkaly, jak je řízení strašně baví, tak mě se akorát tak z toho točila hlava a nechápala jsem…. Ale říkala si, že třeba do tohoto bodu taky jednou dojdu. A došla, už mě to baví, nebojím se, a když se přece jen vystresuju, tak si dost nahlas říkám „Evi, uklidni se!“ Taky dokážu vysledovat, jak se mi ten den řídí. Když jsem nějaká rozhozená, tak se samozřejmě míň soustředím, ale jsem i taková víc hrr, ale když jsem v klidu, tak si i někdy postojím, než si jsem jistá, že tu křižovatku stihnu projet.
Vím, že všechno se vším souvisí, i barva auta, i to že moje auto je můj kamarád, má totiž energii, je živé. Před cestou mu řeknu, kam jedeme a pak mu poděkuji, až dojedu. Převzala jsem zodpovědnost do svých rukou. Ale musela jsem k tomu opět dospět já sama. Když mi všichni asi 20 let vykládali, jak na tom nic není a že to přece umí každý a že ať jezdím, tak jsem si myslela svoje a vlastně mě to i děsně štvalo, že mě do toho nutí. Cca po 18 letech, co jsem měla řidičák, jsem si řekla, že už je čas, že to chci umět a jdu do toho! A zvládla to! A to je pro mě mnohem víc, překonat se a jít do něčeho nového! Děkuji za tuto zkušenost!